Princ Jasmínek Mephistoteles

V životě každého jedince nastane zlomový okamžik, kdy se takzvaně z chlapců stávaj
muži. Nebo něco, co velikostí i tvarem muže připomíná. Mnohdy nepříliš věrně.

Princ Jasmínek konečně začal čůrat jako pejsek. Ne že by před tím snad čůral jako
velryba, prostě začal zvedat nožičku. Já, ač nevybavená přílišnými mateřskými
pudy, jsem se samozřejmě koupala v hrdosti na tu svoji ratolest, protože doposavaď
jsme se z vycházek vraceli s počůranýma předníma nožičkama a je třeba zdůraznit,
že u bílého psa to opravdu vyniklo.

No a dnes jsem zjistila, že hrdost byl pomílený stav a je třeba nasadit něco jiného.
Totiž při naší pravidelné obchůzce po čtvrti jsem se zamyslela, což mě se stává neustále,
a v tomto stavu hlubokých úvah jsem se věnovala zásobení se plastovými pytlíky, co
je radnice zdarma umišťuje do ulic, aby si již nikdo nemusel dělat starosti, do čeho
zabalí manželovi svačinu a já je používám pro akci: Žádné sračky v mé ulici. V tom mě
z téměř vyřešeného problému s paradoxem při cestování časem zpět do reálného světla
přivedl fakt, že Princ Jasmínek Mephistoteles zvedá nožičku, když čůrá, což ovšem
fakt, že jsme se vraceli s počůranými předními tlapkami mění jen částečně. Počůraná
nebyla tlapka přední Jasmínkova ale tlapka spodní moje.